Už s knížetem Václavem to mají historici těžké. Kromě lebky, kterou si vyleštila církev svatá pro své pohanské rituály, jim na probádání nedlouhého života tohoto Přemyslovce, mnoho pramenů nezbývá. Fabulace kronikářů, rozevlátě sepsané na církevní objednávky nicméně vytvořily velkou legendu o svatém patronovi a věčném panovníkovi, který nenechá zahynout nám ni budoucím. Jistou nápovědou nejen pro historiky ale i zvídavý lid obecný je skutečnost, že zrození svatováclavského kultu horlivě podporoval sám údajný bratrovrah Boleslav. Když 28. září slavíme Den české státnosti, je ale nevkusné připomínat, že vražda knížete Václava v ten den roku 935, sice nebohého vynesla na piedestal mučedníka a světce, ale o následný překotný rozkvět českého knížectví se zasloužil právě Boleslav I. Ten měl v době tragédie teprve dvacet let. Dávný zločin, kterému přinejmenším nezabránil a následující události, je téma hodné Shakespeara.

Ovšem Boleslav I., přezdívaný kronikáři jako Ukrutný, si na rozdíl od Macbetha své převzetí moci tvrdě odpracoval. Nejen promyšleným pokáním, když zavražděnému vystrojil velkolepý pohřeb na místě činu ve Staré Boleslavi a o tři roky později dal jeho ostatky přemístit na Pražský hrad do rotundy sv. Víta, ale především velkolepými státnickými činy. Během své vlády Boleslav připojil k přemyslovskému knížectví severní Moravu, Krakovsko a Slezsko, navázal styky s Kyjevskou Rusí, dal razit první české mince – denáry, zavedl výběr daní a místo odvádění „výpalného“ za křehký mír vedl po 14 let války proti saskému Ottovi I. – toho času římskému králi. Pak s ním uzavřel smír a společně zvítězili nad dotírajícími Maďary. Za dobu svého panování dal tento Boleslav Ukrutný vystavět mnoho křesťanských kostelů, ale souběžně i opevněných hradišť.

Zřejmě už se nedovíme, zda dal bratra zavraždit úmyslně, anebo šlo o spontánní vyvrcholení sourozeneckého sporu o politickou koncepci, v níž Václav prosazoval mír za každou cenu. Nezpochybnitelné je, že Boleslav I. se svou neústupností zasloužil o centralizovaný státní útvar. To, že byl doloženým podporovatelem uctívání mrtvého Václava a přenechal copyright na jeho legendu církvi, svědčí o jeho politickém a diplomatickém talentu. Potřeboval nad svým knížectvím, jemuž čtvrt století pevnou rukou vládl, instalovat ochranu i do budoucna a správně pochopil, že pozici ochranáře má jedině nadnárodní instituce – tedy církev svatá. To, že se svatováclavský kult pak stal napříč časem zdrojem inspirace pro mnoho generací zemských umělců, je důkazem, že český národ má legendy a mučedníky v úctě.

Nicméně Myslbekova socha už zachycuje Václava jako udatného bojovníka, neboť každá doba má právo měnit idoly podle aktuální potřeby. Přesto od své instalace na Václavském náměstí byl kamenný kníže na koni svědkem nejen nadšených oslav a díkuvzdání ale i nejedné prohry a potupy českého národa. A tak se dvojznačnost Václavova odkazu hodí ke každému dějinnému zvratu. Všimněme si také, že jména Václav a Boleslav vyjadřují totéž. Ovšem Boleslav, i když se zasloužil o vznik české státnosti se uctívaným národním idolem představujícím věčnou naději nestal, dokonce se ani nepodařilo zjistit, kde spočívají jeho ostatky.

Dalším slavným mučedníkem je Jan z Pomuku, jehož plačtivý kult na dlouhou dobu úspěšně překryl statečný odkaz Mistra Jana Husa. Zatímco církevní reformátor a hledač pravdy nemá coby kacíř ani hrob, protože jeho spálené tělo bylo rozdrceno na prach a ten spláchly vlny Rýna, nebohý Johánek umučený pro církevní pletichy proti králi a hozený v celistvosti do Vltavy, byl zázračně nalezen a spočívá v katedrále sv. Víta. V sedmnáctém století byl Johánkův příběh oprášen a vhodně dopovězen, takže v osmnáctém století se mučedník coby ochránce zpovědního tajemství dočkal svatořečení. Jeho naklonované sochy zdobí dodnes kdejaký mostek a ta nejslavnější ční v Praze na Karlově mostě, v místě, odkud byl asi Jan z Pomuku shozen do Vltavy. Jeho promyšleně pěstovaný kult u nás záhy zlidověl, kdežto pomník Mistra Jana Husa byl vztyčen až na samém sklonku habsburské monarchie. Paradoxně nedaleko Mariánského sloupu, který byl symbolem porážky českých stavů v bitvě na Bílé hoře. Mariánský kult byl obecně jedním z hlavních trumfů baroka při jeho vítězném tažení proti času. Ukázalo se však, že na výmaz národní paměti to nestačí. Spontánní svržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí ihned po vzniku Československé republiky je dnes zpětně nazýváno vandalským činem. Ovšem zakladatel novodobé české státnosti a suverenity T.G.M. svržení sloupu uvítal: „Jsem rád, že pražané tu sochu odstranili, protože ten sloup byl politickou potupou pro nás.“ Dnes ale napodobenina původního MS znovu bělostně ční tam, kde stával věkem sešedlý originál, čili nedaleko místa, kde byla v roce 1621 sadisticky popravena česká protestantská elita. Protestantství totiž stálo u zrodu evropských národních států, což obecná – katolická církev i dědiční mocnáři vnímali jako ohrožení svých pravomocí a zájmů. Současná EU, tedy její hodnostáři, chovají stejný odpor k existenci národních států, a protože účel světí prostředky, začínají, poučeni starými příklady, organizovat úklid i v novodobé historii „svých“ teritorií. A zástupy lidí jdou pozpátku vpřed, tak jako raci.

Bronzová socha maršála Koněva spočívá pod plachtovinou ve skladišti, zatímco Vlasovci dobyli Řeporyje. Udatný vojevůdce Zelenský má na zelené kamizolce svítivého lvíčka, bratři Mašínové jsou v pořadí na posmrtné ocenění svých zločinů. Ruského prezidenta Putina zavěšeného na zdi Kachlíkárny v pytli na mrtvoly střežily po dva týdny jeho veřejného pranýřování hlídky policistů. Jiní strážci nových pravidel a pořádků se vyškolují pro službu ve speciálním útvaru, který má zasahovat proti novodobým kacířům. Hledání pravdy a její šíření je opět trestným činem, tak jako kdysi, tak jako včera. Pod sochou knížete Václava se střídají demonstranti, jedni křičí sláva, sláva a druzí hanba, hanba. Ti, co drží české státní vlajky, jsou místodržícími označováni za proruské šváby a šmejdy, kdežto ti, kteří mávají ukrajinskými prapory, jsou velebeni jako pravověrní. Hloučkům nadšenců, kteří se před Národním muzeem ovívají modrým baldachýnem se zlatými hvězdičkami a věří, že jsou pod vyšší ochranou, je vhodné připomenout, že Johánek z Pomuku, který vsadil na loajálnost k nadnárodní instituci, má nad sošnou hlavou taky hvězdičky, protože prý ozářily místo, kde jeho mrtvola uvízla v křoví u břehu. Jan Hus připoutaný ke kůlu na hranici měl na hlavě papírový kornout se symboly kacířství. Vězňové v německých koncentračních táborech měli na předloktí vytetovaná identifikační čísla, aby administrativa lágru měla snadnější práci s výkazy a odpisy. Nám chtějí dohližitelé identifikační kódy nastřelit pod kůži. Pokrok nezastavíš. Ovšem naše životy jsou ovládány na dálku už nyní, prostřednictvím magie – tedy televizních obrazovek, displejí počítačů a mobilů.

Vážení přátelé, dovolte mi vyslovit domněnku, že kdyby 28. září roku 935 Přemyslovec Boleslav v půtce s bratrem Václavem prohrál a byl zabit, měli by němečtí studenti historie další téma k výběru diplomové práce. Možná přeháním, spíš by to vydalo jenom na seminárku. Ty bývají mnohem stručnější. Seminární práce na téma Zánik českých kmenů a jejich asimilace s říší by se na těch dvacet stránek při volnějším řádkování dala sepsat. Jméno rodu Přemyslovců by pochopitelně bylo uvedeno se spřežkami, protože diakritická znaménka (tedy i háčky) vymyslel až Jan Hus. A ten, pokud by se vůbec narodil, by neměl důvod zjednodušovat pravopis zaniklého jazyka dávného českého kmene. I kdyby mu přáli všichni svatí, a mohl vystudovat na nově vzniklé první německé univerzitě v Haidelberku, neboť Praha coby provinční město „východní marky“ Německa by žádnou univerzitu neměla, těžko by se stal rektorem a vyvinul se v církevního reformátora (čti kacíře), který by svou statečnou smrtí mířenou do budoucna inspiroval německé husity k revoluci proti nadnárodní vrchnosti. A Martin Luther by tedy neměl z čeho čerpat a místo pokračovatele Husova učení by se zřejmě stal úspěšným právníkem. Dějiny Evropy by se utvářely poněkud jinak. A my bychom dnes necítili výčitky svědomí za to, že odkaz našich statečných předků nedokážeme uhájit ani pro školní učebnice, protože by prostě žádný odkaz zaniklého kmene neexistoval. Snad pouze zmínka v těch německých seminárkách. Jenže on existuje! V našich mozcích a srdcích. A my jsme na řadě jej obhájit i před koncilem, chci říct před Evropskou komisí. Je to závazný koloběh zformulovaný do kréda, že pravda zvítězí.

Vážení přátelé, nevnímejte prosím můj příspěvek jako schvalování dávného atentátu. Chtěla jsem jen za prvé objasnit, že 28. září je právem slaveno jako Den české státnosti. I když to tak legislativci jistě nemysleli, to datum obsahuje kryptogram, věčný vzkaz pro nás i pro ty budoucí. A za druhé jsem chtěla vyjádřit přesvědčení, že zachování národních států je pro Evropu jedinou možností, jak se ubránit záměrům současných falešných svatých, kteří se chovají jako majitelé planety a pomocí anticivilizačních projektů jako Velký Reset nebo Green Deal ji chtějí přeformátovat pro své účely. Bez ohledu na vedlejší lidské ztráty plánované především na půdě Evropy, se kterými projektanti nepokrytě počítají. Zatímco kníže Václav se pravidelným výpalným snažil válce zamezit, současná česká vláda svými dodávkami zbraní na Ukrajinu a chystaným výcvikem cizí armády na našem území nezachraňuje mír, ale naopak přilévá olej do ohně. Není to naše válka, přesto v ní budeme (nebo máme být) poraženi. Žádného Boleslava nemáme, který by měl odvahu převzít odpovědnost za nás i budoucí. Musíme to zase jednou dokázat sami a společně vyhnat tuto protičeskou vládu, lépe řečeno bezvládu, dokud je čas. Ten se totiž každým dnem krátí.